Stálá spolupráce v obranné oblasti, takzvané PESCO, dostala od svého spuštění 11. prosince 2017 několik nášivek od spící krásky po zárodek evropské armády. Po zveřejnění 17 plánovaných projektů se PESCO definované Lisabonskou smlouvou sice probouzí, ale myšlenka evropské armády je mu na sto honů vzdálená.
V rámci akčního obranného balíčku Evropské unie můžeme PESCO vnímat jako politický projekt, který má v době brexitu, nárůstu euroskepticismu a zhoršení bezpečnostního prostředí posílit relevanci EU. Pro Evropany se bezpečnost stala v posledních letech jedním z hlavních témat, a to v kontextu ruské agrese na východě, terorismu a migrace. Žádný z těchto problémů ale PESCO rozhodně neřeší.
Není novinkou, že evropští členové NATO nejsou schopni naplnit své spojenecké závazky a že Evropa spoléhá v obraně na Spojené státy. Přes několik let opakovaného volání po růstu evropských obranných výdajů to byl nakonec Donald Trump, který vyburcoval Evropu k iniciativě. Pro NATO evropská bezpečnostní integrace v podobě PESCO nebude překážkou, naopak ho posílí.
Evropský pilíř NATO
Prvních 17 projektů PESCO ukazuje, že se skutečně jedná jen o zvyšování kapacit, slučování rozvojových iniciativ nebo sdílení výdajů, a ne o budování ambiciózních vojenských schopností. Projektem, který se zvyšování bojeschopnosti samostatných evropských zemí nejvíce přibližuje, je Operační skupina pro reakci na krize (EUFOR CROC), vedená Německem, Španělskem, Francií, Itálií, Portugalskem a Kyprem. Jejím cílem je ale jen zlepšení a rozšíření krizových operačních schopností EUFOR.
Pro NATO evropská bezpečnostní integrace v podobě PESCO nebude překážkou, naopak ho posílí.
To, že PESCO Severoatlantické alianci pomůže, dokazuje i fakt, že se po dlouhém váhání právě kvůli rivalitě s NATO do iniciativy zapojilo i Polsko. Varšava společně se všemi dalšími signatáři obranné spolupráce se zúčastní nizozemského projektu pro zjednodušení přeshraničního pohybu vojenských jednotek napříč Unií. Evropská unie vojenskou mobilitu s NATO delší dobu koordinuje a po takzvaném vojenském Schengenu dlouhodobě volá zejména NATO, které kvůli tomu zřizuje nové velitelství pro logistiku.
Pro Německo, které prosadilo inkluzivní formát projektu proti akčnějším francouzským představám, je PESCO zahraničně-politickým úkolem, který vyzdvihne relevanci a přizpůsobování se Evropské unie. I pro Berlín je ale jednoznačným základem obranné politiky kolektivní obrana a členství v NATO – směřování německé obranné politiky je navíc určováno do velké míry Procesem obranného plánování NATO (NDPP).
Sdružování obranných výdajů v rámci PESCO společně s podporou od Evropského obranného fondu zajistí nárůst obranných výdajů a investic. Sebemenší zkvalitnění obranných schopností či růst obranných rozpočtu je při pohledu na podfinancované evropské armády pro Severoatlantickou alianci velkým plusem. Stejně jako NATO i PESCO požaduje po členech navýšení obranných investic na 20 %.
Identifikovat nedostatečné kapacity a nalézt formy spolupráce mezi členskými zeměmi má zajistit jak dobrovolný Koordinovaný každoroční přezkum v oblasti obrany (CARD) tak Plán rozvoje schopností (CDP). Evropská armáda ale rozhodně není ani na dohled. Dojít ke konsenzu a synchronizaci obranných doktrín a bezpečnostních hrozeb, které oscilují zejména mezi jižní a východní hranicí, je v současnosti téměř nepředstavitelné. Členské státy se zatím nemohou shodnou ani na tom, co znamená ona strategická autonomie – hlavní artikulovaný cíl Globální strategie EU. Nehledě na to, že zatím by ani nebylo z čeho evropskou armádu stavět. Vše tedy zůstává na ramenou členských států a je nutno říct, že mnoho jich jedná spíše vlažně.
Česká republika zaspala
V PESCO uspěly pouze dva projekty z východní Evropy. Česká republika se aktivně zúčastní vedle automatického zapojení do rozvoje vojenské mobility také německých projektů vojenského lékařství a centra pro výcvikové mise EU. Pro své narychlo sepsané návrhy například v oblasti chemické obrany nebo leteckého výcviku zatím nedokázala získat oporu. Jedinou průbojnou zemí z Visegrádské skupiny je Slovensko, které prosadilo projekt na nepřímou palebnou podporu, a dokonce již schválilo strategii pro plnění závazků z PESCO. Slovenské výdaje na obranu stoupají s cílem dosáhnout 1,6 % do roku 2020. U České republiky můžeme doufat, že dosáhne v roce 2020 alespoň 1,3 %.
PESCO je symbolickým krokem, který nechává veškerou iniciativu na členských státech. Bez jakékoliv vymahatelnosti plnění strukturované spolupráce může tento program opět skončit u nesplněných slibů.
U prvních projektů PESCO ministerstvo obrany zaspalo. Aktivní zapojení do Stálé obranné spolupráce bude mimo protahovaných a odkládaných klíčových akvizic základní výzvou pro novou ministryni obrany. Pozorovatelská účast na italském projektu vývoje nového bojového vozidla pěchoty by ale mohla být dobrá příležitost pro zapojení obranného průmyslu. Zde už neaktivita může mít větší následky. Neschopnost zajistit zapojení českých zbrojařských firem přímo nebo v rámci dodavatelských řetězců jak do PESCO tak do dvoumiliardové podpory Evropského obranného fondu na výzkum může být pro české exportní firmy velkou ztrátou.
PESCO je symbolickým krokem, který nechává veškerou iniciativu na členských státech. Bez jakékoliv vymahatelnosti plnění strukturované spolupráce může tento program opět skončit u nesplněných slibů. Pro postavení a spolehlivost České republiky v očích spojenců nebo v Evropské unii by to byla další strategická chyba, která by nás odsunula dál od jádra Evropy.
Petr Boháček
Autor je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO
Blog byl vydán za podpory Odboru veřejné diplomacie NATO.
