Před několika posledními koly hlasování v primárkách vypadá dvojice, která se v listopadu utká o Bílý dům, jednoznačně. Proces výběru prezidentského kandidáta ale ještě ukrývá celou řadu otazníků a nevyřčených problémů. Čím dál častěji jsou také slyšet stížnosti na nespravedlivý systém a komplikovaný proces výběru delegátů. Kritici soudí, že nahrává již dříve veřejně známým kandidátům nebo těm, které si stranický establishment dopředu vybral.
Boj Bernieho Sanderse
Přečte-li si nezaujatý čtenář zprávy ve většině amerických médií, musí mít již několik týdnů zákonitě dojem, že jasným vítězem demokratických primárek je Hillary Clintonová, zatímco Sanders již dávno přišel o šanci do boje o Bílý dům promluvit. Je sice pravdou, že Bernie Sanders skutečně s největší pravděpodobností nominaci nezíská, nicméně jeho ztráta není zdaleka tak drtivá, jak se uvádí. Pomineme-li superdelegáty, kteří si kandidáta, kterého podpoří, vybírají dle vlastního uvážení, prohrává Sanders o pouhých 270 delegátů. Ztrátu by tedy bylo možné ve zbývajících hlasováních smazat. Superdelegáti, kteří v drtivé většině podporují Clintonovou, ale dávají bývalé první dámě pohodlný náskok téměř osmi set hlasů. Celá věc má ale jeden háček. Superdelegáti své konečné rozhodnutí učiní až na letním stranickém sjezdu a v minulosti se nejednou stalo, že v závislosti na vývoji lidového hlasování se také jejich podpora měnila.
Superdelegáti fungují jako určitá stranická záruka, že nedojde k tomu, co se letos přihodilo Republikánům. Totiž že nebude zvolen kandidát, jehož nominaci si stranická garnitura nepřeje, nebo jde přímo proti jejím zájmům. O demokratičnosti nebo nedemokratičnosti existence superdelegátů lze jistě polemizovat dlouhé hodiny, faktem nicméně zůstává, že mezi řadovými Demokraty má Sanders výrazně větší podporu než mezi stranickým establishmentem. Mohlo by se také zdát, že pro vermontského senátora už nemá smysl v souboji dále setrvávat. Opak je ale pravdou. Bernie Sanders je kandidátem, který v letošním nominačním souboji upozorňuje na celou řadu palčivých témat, která rezonují zejména mezi mladou vzdělanou generací. Svou přítomností v celém procesu primárek jednak nutí svou protikandidátku zabývat se tématy, která by pro ni jinak prioritní zřejmě nebyla. Kromě toho upozorňuje na absurditu systému výběru prezidentských kandidátů, jehož nejednotnost (každý stát má svá pravidla) a nepřehlednost pro řadové voliče vybízí k otázce, zda má vůbec smysl celý proces udržovat.
Reforma primárek?
Primárky a volební shromáždění postrádají jednotná pravidla, a systém výběru delegátů je tak v kompetenci orgánů na úrovni jednotlivých států. Může se pak tedy stát, že některé státy nevolí vůbec, případně díky složitému systému přepočtu hlasů obdrží více delegátů kandidát, který získal méně hlasů. Vzhledem k tomu, že je volba nepřímá (hlasuje se pro delegáty, kteří se přihlásili k jednotlivým kandidátům, nikoliv přímo pro jednotlivé kandidáty), může být volič v některých státech konfrontován s tím, že na svém hlasovacím lístku vidí pouze jména delegátů, ale netuší, kterému kandidátovi jejich hlas nakonec připadne.
Na problematický systém výběru kandidátů na prezidenta upozorňují v letošním souboji zejména podporovatelé Bernieho Sanderse, kteří mají zřejmě konstantní pocit, že je systém zaměřen proti jejich kandidátovi a že kdyby byla transparentně a spravedlivě nastavená pravidla, Hillary Clintonovou by porazil. Je sice pravdou, že Sanders by při zprůhlednění celého procesu více hlasů získal. V rámci zachování objektivity je ovšem nutné podotknout, že Hillary Clintonová by i přesto obdržela nominaci. Jednoduše proto, že ji jako prezidentskou kandidátku chce více Demokratů, včetně stranického establishmentu. Clintonová v současné době vede i v rámci lidových hlasování (bez ohledu na delegáty) o tři miliony hlasů a i kdyby byly odstraněny všechny překážky, kterými Sandersovi voliči argumentují, její náskok by stále činil více než dva miliony hlasů.
Rozkol se prohlubuje i mezi Demokraty
Racionální argumenty a fakta ovšem ve volebních kampaních nehrají až tak důležitou roli. A tak pocit většiny Sandersových podporovatelů, že systém a demokratický establishment se proti jejich kandidátovi spikly, přispívá k postupnému, ale čím dál evidentnějšímu rozkolu uvnitř Demokratické strany. Dlouhá přítomnost Sanderse v nominačním souboji pravděpodobně Demokratům v závěrečném listopadovém účtování nic dobrého nepřinese. Díky prohlubující se polarizaci je totiž v současné chvíli Clintonová pro celou řadu Sandersových podporovatelů nevolitelná podobným způsobem, jako je pro některé Republikány neakceptovatelný Trump. Další nevýhodou Clintonové je také fakt, že Sanderse podporují zejména mladí voliči, tedy skupina, která je obecně voličsky velmi nedisciplinovaná, čímž se zvyšuje riziko, že nebude-li jejich představám odpovídat žádný z kandidátů, k volbám prostě nepřijdou.
Na druhé straně barikády již zcela nepochybně čeká Donald Trump, osobnost, které ještě před pár měsíci nikdo nepředpovídal, že by se nominantem skutečně mohla stát. I nyní se odborníci předhánějí v tvrzeních o tom, jak je vítězství Clintonové v podstatě hotovou věcí. Více než kdy dříve je ale na místě obezřetnost. Trump postavil většinu svého politického úspěchu na napadání zavedených politických elit, upozorňování na jejich nedůvěryhodnost a závislost na lobby. Sázka na tuto kartu mu evidentně vyšla a nemohl si tedy přát lepšího soupeře než Hillary Clintonovou. Ženu, která je skutečným zosobněním zavedeného politika. V kombinaci s obecnou nedůvěryhodností, kterou Clintonová v mnoha Američanech vzbuzuje, a s možností, že velká část Sandersových voličů vůbec k volbám nepůjde, není Trumpova pozice tak beznadějná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Trump má nicméně spoustu problémů a nevýhod, které si s sebou nese již z předchozích fází primárek. Lze ale očekávat, že jeho schopnost strhnout davy a manipulovat s fakty připraví Clintonové celou řadu perných chvil.
Jakub El-Ahmadieh
Autor je spolupracovníkem AMO
