Poslední věcí, o kterou zastáncům nizozemského „ne“ asociační dohodě Evropské unie s Ukrajinou šlo, byla Ukrajina samotná. Tak už to v evropských referendech bývá. Možná příčina zamítnutí dohody je komplexnější, než jak se ji snaží interpretovat vůdčí euroskeptici v čele s Geertem Wildersem, který úspěšně vyzval své voliče, aby udělili prostřednictvím referenda políček Bruselu. Neschopnost zmobilizovat proevropsky smýšlející většinu Nizozemců tkví jednak v nespokojenosti s těžkopádností velké koalice Marka Rutteho, jednak v současném kómatu tamní liberální levice. Krize proevropské levice staví Nizozemsko po bok Británie či Německa a určuje nový trend evropské politiky. Jelikož se dá předpokládat, že se Brusel, Haag a Kyjev dohodnou na „irském řešení“ momentální situace (smlouva bude ratifikována po kosmetických změnách), je třeba výsledek referenda především chápat jako varování před blížícími se nizozemskými volbami.
Rutteho neoliberální strana VVD, jež začala ztrácet v průzkumech veřejného mínění za Wildersovými populisty (PVV), se v referendu příliš neangažovala. Ačkoli byl premiér i jeho strana pro ratifikaci smlouvy, jako své poslání si vytyčil spíše samotnou organizaci referenda a zajištění rovných podmínek pro oba tábory, aby tak nepřilil vodu na mlýn ostrakizované PVV. Podivuhodnější byla vlažnost výrazně proevropské Strany práce (PvdA), středolevé dvojky velké koalice. Ta se potýká s bezprecedentním pádem volebních preferencí ve prospěch krajní pravice. Oproti minulým parlamentním volbám by nyní ztratila více než dvě třetiny křesel a stala se až šestou stranou co do počtu mandátů. Propad do politického suterénu straně hrozí za sérii korupčních skandálů a neschopnost realizovat levicový program v Rutteho vládě, jakož i za nedostatek výrazných osobností po odchodu jejího populárního ministra zahraničí Franse Timmermanse do Evropské komise. Za těchto okolností se tedy sociální demokraté rozhodli spíše nic moc nedělat, a tedy dále nepokazit. Otázkou samozřejmě zůstává, zda takový přístup znechucené voliče přiláká zpět. Nezdá se to však příliš pravděpodobné. Strana práce a další proevropská uskupení by naopak měly začít naslouchat svému tradičnímu elektorátu, který se především na chudším jihu země právem cítí již delší dobu zrazen. Není náhodou, že většina hlasů proti asociační dohodě přišla z Brabantska a Limburska, jižních provincií trpících dlouhodobou deindustrializací.
Dohodu s Ukrajinou nehodila za hlavu trojice menších proevropských stran. Výraznou kampaň vedla liberální a eurofederalistická D66, strana podporovaná vzdělanějším městským elektorátem. Ve prospěch Ukrajiny pak celé Nizozemsko objížděli i europoslanci křesťanských demokratů (CDA). Obě středové strany by od minulých voleb v roce 2012 získaly zhruba třetinu nových voličů. Ani s proevropskou Zelenou levicí (GroenLinks) však na rozdíl od Wilderse nedokázaly zmobilizovat celý svůj elektorát. Očekávaný tlak krajní pravice však získal nečekanou podporu i na levé straně politického spektra. S rezignovanou Stranou práce a marginální Zelenou levicí se totiž nejdynamičtější politickou silou stali socialisté (SP), které rozhodně nelze považovat za zástupce moderní evropské levice. Spolu s radikální Stranou pro zvířata (PvdD, rovněž zastoupenou v parlamentu) poměrně nepokrytě vyzvali k odmítnutí smlouvy ve jménu normalizace vztahů s Ruskem či boje proti TTIP. Tyto dvě strany jsou v Evropském parlamentu spolu s českými komunisty členy frakce GUE/NGL a Evropskou unii odmítají jako neoliberální projekt.
Velkou ironií výsledku referenda je zcela jistě fakt, že se Nizozemsko v posledních letech silně angažuje v transformačním procesu na Ukrajině. Do budování tamních institucí a občanské společnosti Haag investoval nemalé úsilí a finanční prostředky. Přidružení k Evropské unii bylo konečně jedním z jejich cílů. Pro nezúčastněné pozorovatele je rovněž těžké pochopit, proč voliči jasně shodili ze stolu asociační dohodu s vládou čelící separatistům a ruské agresi. Přitom 79 % Nizozemců přičítá právě proruským milicím odpovědnost za smrt 196 spoluobčanů cestujících v letadle MH17.
Volby v Nizozemsku se budou konat začátkem příštího roku a kromě realistické možnosti vítězství krajní pravice se musí proevropské strany postavit i výzvě v podobě upadajícího levého středu, jehož voliče i přes dobrou hospodářskou kondici země a nízkou nezaměstnanost vysává díky nervozitě pramenící z uprchlické krize právě Wilders. Kvůli mizivým perspektivám sociálních demokratů se tak proevropský střed může dostat do kleští PVV a radikální levice, což může ve výsledku Evropské unii způsobit mnohem vážnější migrénu než odmítnutí asociační dohody s Kyjevem. Zvláště pak, když se trend odlivu levicového elektorátu směrem ke krajní pravici projeví dalším posílením „sesterských“ stran PVV, tedy uskupení jako francouzská Národní fronta, německá AFD či britský UKIP.
Blog byl vydán za podpory České rozvojové agentury.
Filip Chráska
Autor je spolupracovníkem AMO.
