Někteří komentátoři se vysmívali Visegrádské skupině již v době, kdy byl význam tohoto neformálního uskupení na vzestupu. Dnes při rozdílných pohledech na sankce vůči Rusku a rozmístění spojeneckých vojsk ve východní Evropě přisadili. O existenciální krizi Visegrádu začínají však hovořit i jindy zapálení Středoevropané. Je na tom naše unikátní regionální uskupení skutečně tak zle? A co může udělat Česká republika, aby Visegrád nespadl do politické bezvýznamnosti
Střední Evropě dnes chybí vůle překonat rozdílné politické pohledy k dění na východě. Zatracovat Visegrád by však bylo nesprávné. I když se naše názory různí (koneckonců stejně jako jinde v Evropě), dokážeme tyto rozpory díky míře vzájemného poznání a intenzitě naší spolupráce překonat. Při pohledu na stanoviska visegrádských metropolí vybočuje hlas z Varšavy. Zní ostřeji vůči Rusku a velkoryseji vůči alianční vojenské přítomnosti v našem regionu.
Tento přístup není nijak překvapivý. Poláci o americké vojáky na svém území usilují dlouhodobě a ještě starší historii má jejich snaha emancipovat Ukrajinu vůči Rusku. I když má nejmenší společný visegrádský jmenovatel nižší hodnotu než ten polsko-pobaltský či polsko-švédský, má Visegrádská skupina lepší možnosti jej prosazovat. Jako jediné regionální uskupení se pravidelně setkává se zeměmi Východního partnerství a Mezinárodní visegrádský fond disponuje skromnými, leč účelně vynakládanými prostředky pro rozvoj občanských společností v post-sovětském regionu. Smysluplnost těchto projektů a kredibilitu Fondu dokládá skutečnost, že do visegrádské kasy přisypávají i samotní Švédové či dokonce Nizozemci nebo Japonci. Kdo by si byl kdy pomyslel, že takové země nám budou dávat peníze, abychom je distribuovali dále na východ?
Ačkoli Visegrádská skupina vznikla v reakci na vakuum, které se ve střední Evropě objevilo po konci studené války, dávno již překonala hranice disidentského idealismu. Mezi Prahou, Bratislavou, Budapeští a Varšavou jsou nastaveny funkční mechanismy koordinace evropské politiky, rozdílným pohledům na budoucnost EU navzdory. Podobná situace je i v jiných oblastech – např. energetice nebo obranné a vojenské spolupráci, která se může rozvíjet bez ohledu na rozdílné vnímání bezpečnostní situace.
Dalším důležitým tématem pro Visegrádskou skupinu je zlepšování infrastrukturních propojení. Střední Evropa zde trpí dědictvím socialismu, kdy se dopravní spojení se sousedy nerozvíjelo vůbec, i postkomunismu, kdy bylo omezeno na západní vektor. Při nadále rostoucí vzájemné obchodní výměně severojižní dopravní propojení chybí stále více a nové unijní instrumenty umožňující jeho financování vyžadují spolupráci zainteresovaných zemí. Zde se otevírá pro Visegrádskou skupinu velká výzva.
Kolik regionálních uskupení unese česká zahraniční politika
V posledních letech se české zahraničněpolitické elity stále více identifikovaly s visegrádským formátem spolupráce. Dnes však zaznívají z Černínského paláce hlasy, dle kterých je třeba sice Visegrád udržet, ale kromě něj rozvíjet také regionální spolupráci s Chorvatskem, Rakouskem a Slovinskem, a to například k tématu integrace Západního Balkánu do euroatlantických struktur. Spíše než tvořit nová uskupení by však bylo vhodné zapojit Vídeň, Lublaň i Záhřeb do existující institucionalizované spolupráce Visegrádské skupiny a Západního Balkánu. Podobně jako v případě zemí Východního partnerství vede i se Západním Balkánem Visegrádská skupina již několik let pravidelný dialog na vysoké politické úrovni. Není tedy jednodušší přizvat do těchto jednání naše předlitavské přátele, než vytvářet nová tělesa, která by nezahrnovala Polsko a Maďarsko? Začínající slovenské předsednictví ve Visegrádské skupině si zapojování tří zmíněných zemí vytklo jako své programové cíle a česká diplomacie by v tomto měla být nápomocna.
Apriorní hledání nových formátů spolupráce navíc nenachází pražádné pochopení v Polsku. Přitom právě pro Polsko jako větší evropskou zemi s ambiciózní diplomacií je pomyslný odchod z Visegrádu zatížen nejmenšími ztrátami. Může rozvíjet spolupráci s Německem, Pobaltím i Skandinávií. Udržet polské zapojení do Visegrádské skupiny je v českém zájmu.
Poučení z Klausova dědictví
Václav Klaus byl v polovině devadesátých let přesvědčen, že Česká republika patří k Západu více než kdokoli jiný a střední Evropu jako geopolitickou kategorii odmítal. Spolupráci se sousedy to poznamenalo a výsledky těchto sólových akcí dnes známe velmi dobře: béčková iniciativa Partnerství pro mír namísto rychlého rozšíření NATO, po které jsme byli rádi, že se s námi Poláci o společném vstupu do Aliance vůbec začali bavit, a soupeření dřívější vstup do EU. Nenechme se znovu ošálit tím, že industriální Česko patří jinam než do střední Evropy zahrnující i Polsko a Maďarsko.
Podle některých ekonomů Česko první dekádu v EU na rozdíl od našich sousedů prohospodařilo. V žebříčku Doing Busines, který hodnotí podnikatelské prostředí, jsou všechny tři zbývajících visegrádské země o desítky příček před námi. Ve světovém porovnání konkurenceschopnosti už nás Polsko také předstihlo. Nemysleme si, že patříme do jiné střední Evropy. Naše budoucnost je nadále ve Visegrádské skupině, o kterou bychom měli dobře pečovat.
Vít Dostál
Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO
