Když se ale přiblíží volby do Evropského parlamentu a má být řeč o možnosti ovlivnit rozhodování na evropské úrovni, veřejná debata se stáčí pryč od reálných kompetencí EP či celé Evropské unie. Jde samozřejmě o taktiku některých politických stran, protože občany nejvíce zajímají témata jako daně či zdravotní a sociální systém, do kterých však EU téměř nemluví. Bohužel selhávají i ti, kteří by měli veřejnou debatu kultivovat.
Libor Rouček (poslanec EP za ČSSD) na nedávné diskuzi Asociace pro mezinárodní otázky poznamenal, že Albánie má v Bruselu dvakrát více novinářů než Česká republika. Když pak dojde k potřebě referovat o práci českých europoslanců (k čemuž pohříchu dochází téměř výhradně před volbami do EP), mluví se především o platech a dezinterpretovaných statistikách poslanecké výkonnosti.
Stránky Evropského parlamentu poskytují velké množství údajů o jednotlivých poslancích. Jen těžko však z nich lze vytvářet jasné závěry. První snaha vyhodnotit české poslance podle jejich výkonnosti se objevila již v roce 2009. Stejně jako všechny další texty operuje s problematickými indikátory. Jednotlivě jsme se k nim již vyjádřili. Je ale důležité připomenout, proč by tyto pokřivené statistiky neměly být vodítkem k rozhodování voličů při víkendové volbě.
Práci poslance jakéhokoliv zastupitelského sboru nelze měřit v počtech projevů či předložených dokumentů. V politice většinou nejde o kvantitu, ale kvalitu. Evropský parlament v tomto není výjimkou. Oceníme snad při volbách toho poslance, který předložil deset libovolných pozměňujících návrhů, nebo toho, který prosadil jeden, jenž nám skutečně pomohl? Chceme podporovat ty, co se vyjadřují ke všemu, nebo odborníky v jednom sektoru, kteří nemají potřebu mluvit do jiných oblastí?
To vše jsou otázky, které by si volič měl položit. Volby do Evropského parlamentu jsou ve svém principu velmi podobné volbám do Poslanecké sněmovny. Jako voliči máme šanci zhodnotit, co strany prosadily, a jestli jim znovu dáme svůj hlas. Důležitým faktorem při našem rozhodování by měla být kvalita, jakou jsme jako voliči byli zastupováni. Ano, volič má daleko menší šanci zhodnotit působení poslanců EP než ve sněmovně. Různé tabulky pracovních aktivit však ničemu nepomohou. Nenahradí diskuzi volič-zastupitel. Ideu, že je lepší mít alespoň nějaké informace, třebaže zavádějící, zcela odmítáme. Nedostatek zpětné vazby politikům musíme přeci odstraňovat, nikoliv lepit a dělat, že neexistuje.
Pouhý přehled toho, kdo má kolik zářezů na pažbě, když nevíme, o jakou pažbu jde, a za co jsou zářezy získány, je v podstatě k ničemu. Statistický přehled několika indikátorů, které jsou samy o sobě velmi zpochybnitelné, navíc není analýzou. Ta předpokládá zdůvodnění, vyvození závěrů – jednoduše finální resumé. Ačkoli se jedna z nedávných studií snaží přiřadit jednotlivým indikátorům váhu a dělá mezi nimi tedy kvalitativní rozdíly, jejich problematičnost to neřeší. Nepříliš zdařile dopadl i jiný pokus o doplnění kvalitativní části, neboť se jedná o pouhý dotazník či anketu. Jde sice o zajímavý přehled sebereflexe jednotlivých poslanců, bez snahy o hodnocení těchto kvalitativních dat však autoři rezignují na skutečnou analytickou práci.
Různé žebříčky a srovnávání diskutabilních indikátorů tak ve finále vedou k iluzi, že v Evropském parlamentu nejde o politiku, ale o co největší výkon. Hned několik politických subjektů postavilo i svoji kampaň na tom, že do EP vysílá kompetentní družinu. I to je jistě důležité, ale skutečně nejdůležitější? Nezastiňují prostředky cíle, o které by mělo jít především? EP přeci rozhoduje o důležitých regulatorních opatřeních, které ovlivňují podnikání i každodenní život občanů. Měl by to být program, případně hodnocení daných slibů, podle čeho se rozhodneme.
Volme tedy rozumem, volme srdcem, nevolme ale podle statistiky.
Vít Dostál
Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO a doktorský studentem KMVES FSS MU
Ondřej Mocek
Autor je doktorským studentem KMVES FSS MU
