Nehumánnost celého procesu byla potvrzena 18. dubna, kdy se rodina Pavla Seljona dozvěděla o popravě syna jen kvůli tomu, že odsouzeného přišla navštívit jeho advokátka. Té bylo bez předešlého upozornění suše oznámeno, že klienta vidět nemůže, jelikož rozsudek byl již vykonán.
Skutečnost, že Bělorusko nepočkalo na vyjádření Výboru OSN pro lidská práva, ke kterému Seljon podal žalobu, snad nikoho nepřekvapila. Nestalo se tak ani v minulých případech, z nichž nejznámějším je pravděpodobně kauza údajných atentátníků z minského metra, Vladislava Kovaljova a Dmitrije Konovalova.
Ti byli odsouzeni v jednoinstančním řízení k trestu smrti a k vykonání rozsudku došlo jen necelé tři měsíce po jeho vynesení. Okolnosti procesu byly mezinárodně kritizovány a Výbor OSN pro lidská práva dal ve svém vyjádření z října 2012 zapravdu stěžovatelům. Konstatoval, že došlo k porušení hned několika základních lidských práv – práva na život, na spravedlivý proces, jakož i práva na zákaz použití mučení a jiného nelidského a krutého zacházení.
O diskutabilnosti celého procesu s údajnými atentátníky svědčí i osobní zkušenost matky popraveného Vlada. Během soudních líčení probíhajících v Minsku jí byl paradoxně nabídnut nocleh příbuznými obětí atentátu. Sama je z Vitěbsku a platit ubytování v Minsku si dle svých slov jako dělnice v dřevozpracovatelském závodě nemohla dovolit. I sousedé a známí ji během procesu vytrvale podporovali. Chování úřadů vůči její osobě je alarmující. Od syna jí docházely dopisy, které nikdy nenapsal, některé její vzkazy vězeňská služba synu nepředávala a za dobu věznění jí bylo umožněno Vlada navštívit jen třikrát. Neustálé sledování a všemožná snaha KGB zabránit jejímu styku s matkou druhého popraveného mladíka jsou také šokující.
Význam a důležitost procesu pro režim během své dubnové návštěvy Prahy jasně okomentoval Andrej Paluda z běloruské lidskoprávní organizace Viasna. Dle Paludy se běloruský režim procesem snažil odvrátit pozornost od bídné ekonomické situace v zemi. Ta byla způsobena finanční krizí, která Bělorusko zasáhla během roku 2011 a jejímž důsledkem byla hyperinflace. Ta Bělorusy připravila o desítky procent jejich úspor. Odvést pozornost od skutečného problému vytvořením iluze obecného nebezpečí v zemi, které se doposud terorismus vyhýbal, bylo tedy pro režim klíčové.
Režim z vyjádření Výboru OSN pro lidská práva, jehož rozsudky nejsou nikterak vymahatelné, žádné závěry nevyvodil a přezkum případu nebyl nařízen. Spravedlivého a nestranného procesu se nedočkal ani na podzim 2013 na smrt odsouzený Aleksandr Grunov. Po rozsudku, jenž trest smrti změnil na doživotí, došlo ke schůzce prezidenta Lukašenka s generálním prokurátorem Kanjukem, při které běloruský prezident prohlásil, že Grunov zasluhuje nejvyšší možný trest. Následovalo obnovení procesu a Grunov si následně vyslechl vynesení trestu smrti ještě dvakrát po sobě. Naposledy od vrchního soudu. Nyní, poté, co již třikrát slyšel verdikt nejvyšší, čeká dle Paludy v zuboženém psychickém stavu na vykonání rozsudku.
Soudní systém v Bělorusku je sice v řadě případů pod vlivem prezidenta, ale dopouští se také řady chyb. V roce 2002 byl za vraždu na osm let odsouzen Michail Gladkov. V srpnu 2013 se ovšem ukázalo, že čin spáchal Eduard Lykov. Tomu byly připsány další čtyři vraždy a nyní v cele smrti očekává vykonání rozsudku. Gladkovovi stát jakékoli odškodnění upírá. To i přesto, že rozsudek nad Lykovem potvrdil, že byl Gladkov odsouzen neprávem. V Bělorusku je znám i případ, kdy byl za řádění maniaka Michaseviče chybně zastřelen jiný člověk. Tato rozhodnutí pouze posilují argumentaci proti trestu smrti.
Velkým problémem zůstává v Bělorusku neinformovanost obyvatelstva. Téměř 33 % populace má o výkonu trestu smrti zkreslené informace, počínaje přesvědčením, že byl již zrušen, až po to mínění, že již dlouhou dobu nebyl vykonán. Velice se přitom liší postoje lidí ve městech a na venkově, kdy na venkově, kde je informovanost lidu menší, je větší i podpora trestu smrti. Právě zde se těší větší oblibě i prezident Lukašenko. Ten je bohužel velkým podporovatelem nejvyššího trestu.
Povědomí o existenci trestu smrti a podmínkách, za kterých je v Bělorusku vykonáván, je všeobecně nízké nejen mezi Bělorusy, ale i u nás a v celé EU. Hokejové mistrovství světa je osobním projektem samotného běloruského prezidenta a má se stát vizitkou dobrého fungování celého režimu. Nenechme se jeho snahou a dokonalým nachystáním sportovišť zmást. V této zemi, kde režim stále vraždí, není zdaleka vše v pořádku.
Pavel Daněk
Autor je analytikem AMO.
