Nedělní referendum o připojení Krymu k Ruské federaci, jehož výsledek 96,77 procent pro sjednocení oprávněně vyvolává vzpomínky na doby Sovětského svazu, ještě více přiblížilo možnost nekontrolovatelné eskalace ukrajinské krize.
Přesto stále není jasné, jaký cíl Moskva vlastně sleduje. S jistotou lze snad vyloučit pouze oficiální ruskou verzi, která hovoří o tom, že hlavním cílem Kremlu je ochrana etnických Rusů před zvůlí kyjevských „banderovců a banditů“. Je totiž obecně známým faktem, že ve velmocenské politice není možné vystupovat s odkrytými kartami, protože by toho mohl snadno využít protivník. Různí komentátoři a politologové se shodují na přibližně třech hlavních důvodech ruského postupu v Ukrajině. Takže o co tedy Vladimiru Putinovi jde?
První možnou příčinou ruské snahy o anexi Krymu může být pokus o geopolitickou mstu za porážku v Kyjevě. Ruský novinář Leonid Radzichovskij se domnívá, že lidé v horních patrech ruského politického systému nejsou schopni pochopit, že na Majdanu došlo k projevu svobodné vůle společnosti, ale hledají za kyjevskými událostmi posledních týdnů diverzi organizovanou západními tajnými službami. Na takovýto úder Západu muselo v rámci této logiky Rusko asymetricky odpovědět a to obsazením Krymu. Ruský politolog Aleksandr Dugin dokonce chápe střet o Krym jako boj o osud Ruska. Podle jeho mínění je Amerika značně oslabená a Moskvě jen stačí vytrvat na své pozici a tak dojde k vytvoření multipolárního světového pořádku. Dugin tvrdí, že Západ už si nemůže dovolit vyvolat třetí světovou válku a tak se omezuje pouze na provádění diverzí menšího rozsahu.
Druhá verze hovoří o tom, že hlavním ruským cílem je ovládnout co největší část Ukrajiny. Polsko-americký politolog Zbigniew Brzezinski tvrdí, že jsme svědky opakování mnichovského scénáře. Krym podle něj byl jen testovacím vzorkem a brzy se Moskva pokusí stejným způsobem připojit části jihovýchodní Ukrajiny. Na závěr pak vstoupí ruská armáda do Kyjeva tak jako vstoupila německá do Prahy v roce 1939.
To může být ostatně jedním z důvodů, proč se Rusko nedistancovalo od Viktora Janukovyče a jeho absurdních vystoupení z Rostova na Donu. Určitým řešením celé situace by totiž bylo udělat z Ukrajiny ruský satelit a dosadit do Kyjeva proruského prezidenta, avšak Moskva zřejmě nemůže najít vhodného kandidáta na tuto pozici. Samozřejmě s výjimkou Janukovyče, který naposledy veřejně vystoupil za tím účelem, aby sdělil celému světu, že stále ještě žije.
Ruský ekonom a politický emigrant Sergej Gurijev si myslí, že část ruského politického establishmentu stále věří tomu, že pokud Rusko získá nová území, bude silnější a vrátí se do pozice světové velmoci. O tom svědčí i nedávná prohlášení některých poslanců Státní dumy o tom, že krymské referendum by mohlo být zopakováno v Jižní Osetii, Abcházii a Podněstří. Nicméně Gurijev k tomu sám dodává, že už Jegor Gajdar na počátku devadesátých let správně došel k závěru, že Sovětský svaz nerozložila žádná politická krize či ztráta území, ale nízké ceny ropy. Asi není ani potřeba dodávat, že ceny ropy rostly takřka po celou dobu od nástupu Vladimira Putina k moci v roce 2000, avšak od roku 2009 dochází k jejich poklesům a výkyvům. K tomu je potřeba připočíst, že po skončení krymské krize bude hlavním problémem Ruska získat zpět ztracenou důvěru potencionálních obchodních partnerů. Mnozí západní lídři přiznávají, že nechápou logiku Moskvy a nemají tušení, co mohou napříště očekávat. V takových podmínkách se korektní obchodní vztahy udržují velmi složitě.
Třetí scénář spočívá v tom, že krymská krize a vůbec celé angažmá Ruska v Ukrajině je pouze jedním tahem na geopolitické šachovnici. A cílem této politiky potom je co největší zhoršení vztahů se Západem a vyvolání obdoby studené války, která umožní utužit režim. I když se to tak nemusí na první pohled zdát, Putinův režim byl silně otřesen vlnou protestů na přelomu let 2011 a 2012. Vladimir Putin a jeho okolí se obávají toho, že mechanismus, který fungoval v Ukrajině a řadě arabských zemí, může být použit i proti nim. O reálnosti této obavy svědčil sobotní opozicí organizovaný „Pochod míru“, kterého se zúčastnilo přibližně 50 tisíc Moskvanů.
Nalezení vnějšího nepřítele je již osvědčeným receptem na zakrytí vnitřních problémů země. Zůstává však otázkou, jestli jsou v Rusku skutečně podmínky pro to, aby došlo k výraznému zostření režimu. Podle posledních průzkumů veřejného mínění Putinův postup v Ukrajině podporuje 78 procent Rusů, avšak potom co by došlo například k uzavření západních hranic a zhoršení ekonomické situace, tato podpora by výrazně poklesla. Ruský novinář Sergej Kolesnikov v tomto ohledu nezastává až tak extrémní pozici. Podle něj na Krymu nejde o nic jiného než o cynickou předvolební kampaň pro volby do federálních subjektů plánované na letošní září a konec konců i na klíčové prezidentské volby, které proběhnou v roce 2018. A Vladimir Putin už se nechal slyšet, že v nich bude opět kandidovat.
Ať už je pravdivý první, druhý či třetí scénář nebo dokonce jejich kombinace, odpověď Západu by měla být ve všech případech stejná – co nejtvrdší ekonomické a politické sankce. Rusko v podstatě rozpoutalo válku proti evropskému státu za účelem anexe části jeho území a to v roce 2014! Kromě toho jeho vedoucí političtí představitelé netají skutečnost, že Krym je pro ně pouze začátkem dlouhé cesty vedoucí k novému kolu „sbíraní ruských zemí“. Moskva výrazným způsobem porušila pravidla hry, a pokud nepřijde dostatečná sankce, může v podstatě dojít až k rozložení celého mezinárodního systému. To v konečném výsledku není ani v zájmu samotného Ruska a může se mu to vrátit jako bumerang. Až si například odhlasuje čečenský parlament nezávislost po vzoru Krymu, asi se budou v Kremlu ještě divit.
Západ by si měl konečně uvědomit, že je mnohem lepší krátkodobě přerušit ekonomickou spolupráci s Moskvou, ale v dlouhodobém horizontu spolupracovat s demokratickým a liberálním Ruskem, které vznikne po pádu současného politického uspořádání v zemi. Putinův režim závislý na exportu uhlovodíků by s velkou pravděpodobností seriózní hospodářskou blokádu a politické sankce ze strany Západu nerozdýchal. Když Putin dělal svojí osudovou chybu a vyslal ruská vojska na Krym, západní politici se správně řídili Napoleonovým citátem: „Dělá-li soupeř chybu, netřeba ho rušit.“ Nyní však nastal čas jednat.
Václav Lídl
Autor je analytikem Výzkumného centra AMO
