V předvánočním komentáři jsme se s Jakubem Eberlem věnovali prioritám nové vlády v zahraniční politice. Na českou evropskou politiku je však vhodné podívat se zvlášť a podrobněji. V koaliční smlouvě jsou evropské politice věnovány čtyři poměrně vágní odstavce. O rozpracování těchto tezí se jistě úřednický aparát postará, ale ty nejdůležitější otázky zůstanou nezodpovězeny. Chce přijmout ČR společnou měnu? Těžko říci, ale budeme se připravovat. To ale přeci děláme od přistoupení do EU, kdy jsme se ke vstupu do eurozóny zavázali. Důležité je říci, do jaké eurozóny a v jaké národní hospodářské situaci chceme euro přijímat. Formulace v koaliční dohodě ukazuje, že vládní politické strany budou v této otázce (zase) rozděleny. Hnutí ANO se k přijetí eura tváří vlažně. Nezdá se však, že by ČSSD a KDU-ČSL s touto formulací měly zásadní problém. Jednání se na evropské politice nezadrhla a všichni se spokojili s neutralizací těchto pasáží.

Přistoupíme k bankovní unii a fiskálnímu paktu? Zvážíme. Nejhloupějším scénářem, kterého se však můžeme dočkat, bude bojovné přistupování k fiskálnímu paktu ze strany ČSSD a hrdá obrana vůči tomuto kroku od hnutí ANO. Ne že by byla účast na kompaktu takovou zbytečností, nicméně bylo by iluzí myslet si, že tímto zápasem se dá evropské politice nějaký obsah. Čeští politici si možná zvykli, že ČR je pro EU nepostradatelná. Je pravda, že v době pádu vlády uprostřed předsednictví nebo při slavném nepodepisování Lisabonské smlouvy se nejednomu státníkovi při pomyšlení na malostranská rokování tajil dech. Dnes je však Evropa jinde.

Eurozóna hledá nástroje, jak spolupracovat sama nebo mimo unijní rámec. Čeští politici jsou však asi stále přesvědčení o nepostradatelnosti svého „Ano“. Podepisování drobné a v té době již irelevantní úpravy Lisabonské smlouvy, ke kterému loni v dubnu přistoupil eurofederalista Miloš Zeman, když tuto zrůdnou věc jeho předchůdce eurorealista odmítal, provázela zbytečná pompa a mediální bublina. Dle žurnalistické a politické narace dávala ČR souhlas se vznikem záchranného mechanismu pro eurozónu. Ten však už hezkých pár měsíců fungoval! Kdovíkde se tento stokrát opakovaný výmysl zrodil, ale vypovídá o českém přemýšlení o EU dost. Nedopusťme opakování stejné frašky s fiskálním paktem a zamysleme se nad skutečnými otázkami české evropské politiky.

Spočítat to a rozhodnout

Jak připomněl Marek Švehla v posledním Respektu, ČR si nedělá žádné analýzy toho, jaké náklady přináší postavení mimo eurozónu. Nejde tady jen o účetnictví. Pozice vně i vevnitř má i politické či geopolitické důsledky, se kterými je třeba počítat. Dle našeho výzkumu si elity české evropské politiky myslí, že ČR na nepřijetí společné měny tratí a měla by ji do roku 2020 zavést. Nastupující vláda by měla připravit komplexní analýzu výhod a negativ takového kroku. Spíše než představení jedné cesty má smysl ukázat různé scénáře, které by braly v úvahu možný domácí i evropský/mezinárodní politický a hospodářský vývoj. Vrátím-li se k úvodnímu citátu, měli bychom pozici, protože bychom si řekli, jaká budoucnost může být. Rozhodnutí bude ale vždy ležet na politicích samotných.

Právě k rozhodnutí se musí nový kabinet dokopat. Minulá vláda nebyla euroskeptická ani proevropská. Kdyby byla tak euroskeptická, jak se občas snažili tvářit někteří její členové, tak by ČR nebyla při hlasováních v Radě tak konsenzuální a bouřila by se proti různým opatřením v sekundární legislativě, které například přinášely prakticky to samé, co fiskální pakt, o který se tu vedly bitvy. Evropská politika byla hlavně defenzivní. Premiér byl defenzivní vůči prezidentovi, TOP 09 vůči ODS, ODS vůči voličům, kteří si znechutili unii kvůli krizi a opanování veřejné debaty Václavem Klausem. Snad se nová vláda vyhne stejné pasti.

Počasí nebo skutečné téma

Neznamená to ale, že by bylo neštěstím, kdyby se koaliční partneři o evropskou politiku občas pohádali. Problémem je, když čeští představitelé prosazují na mezinárodním fóru protichůdné priority. Něco jiného je ale vnitrostátní debata. Evropská politika se dotýká kdečeho. U každého návrhu soupeří různé občanské i organizované zájmy a hlas členského státu je jedním z kanálů pro jejich prosazení. Je v pořádku, že se o ní vedou spory na národní úrovni. I když… vedou… vedou? Měly by vést! Je to přeci „politika“.

Kolem evropské agendy se sice tetelí hodně aktérů, ale je zde málo politického zájmu. Do evropských výborů parlamentu se chce málokomu. Co se tam projednává, ostatní zákonodárce příliš nezajímá. Jestlipak si všimli, že řada opatření, o kterých se jejich kolegové baví v evropském výboru, jim na stole v nějaké podobě za pár let přistane s evropským razítkem, když je budou transponovat do národní legislativy? K EU přistupujeme trochu jako k počasí. Tváříme se, že co přinese bruselský vítr, můžeme nanejvýše předpovědět, ale vůbec ne ovlivnit. V každém případě si lze postěžovat.

Zatímco každodenní úřednická práce při koordinaci evropské politiky funguje bez zásadnějších problémů, politici se spíše handrkují o formě než o obsahu. Vzpomeňme spor o státní tajemníky. Při tvoření vlády jsme navíc zažili jeho malé opakování; tentokrát možná v ještě o něco horší podobě. Příčinou úvah o vytvoření vicepremiéra pro EU nebyl úmysl dát bruselské problematice vyšší politickou váhu, ale potřeba uspokojit politika, kterého by prezident jinam nemusel jmenovat.

Dnes potřebujeme spíše skutečnou politickou práci než floskule o hlavním proudu, periferii, suverenitě, pro či proti evropanství, realismu či skepticismu. Zakažme si na další čtyři roky tato slova a omezenou debatu o EU. 

 

Vít Dostál

Autor je ředitelem Výzkumného centra AMO