O co v libyjských volbách šlo a jakým způsobem se volilo?

Libyjci 7. - a oproti plánu někde i 8. - července 2012 volili 200 zástupců do Všeobecného národního kongresu, tj. prozatímního libyjského parlamentu, jehož hlavním úkolem je vybrat nového premiéra a vládu země, nahradit dosavadní Přechodnou národní radu a dát rodícímu se politickému systému legitimitu skrze zástupce vzešlé ze svobodných, všeobecných a spravedlivých voleb. Volby proběhly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů a mise OSN.

Oproti původním plánům nebude kongres volit shromáždění, které má vypracovat návrh ústavy. Na poslední chvíli bylo totiž rozhodnuto, že toto shromáždění bude zvoleno později přímým hlasováním v poměru zástupců 20:20:20 pocházejících ze všech třech hlavních libyjských regionů, kterými jsou Tripolsko na západě, Kyrenaika na východě a Fezzán na jihozápadě země. Paritní zastoupení tohoto shromáždění (na rozdíl od prozatímního parlamentu) je jedním z ústupků centrální vlády federalistickým tendencím východních oblastí.

Pro volby byl vytvořen relativně komplikovaný volební systém: 80 křesel je v něm rezervováno pro politické strany, respektive jejich stranické kandidáty volené proporčně, a 120 zástupců je voleno z formálně nezávislých kandidátů. Podle některých bylo cílem tohoto opatření snížit volební zisk Muslimského bratrstva. Aktivní a pasivní volební právo obdržely jak ženy, tak osoby s dvojím občanstvím i s možností volit v zahraničí. Minimální věk pro účast ve volbách byl stanoven na 21 let.

Jak to dopadlo?

Vzhledem k rizikům a problémům jsou libyjské volby nesporným úspěchem. Volilo 1,7 milionu oprávněných voličů, takže účast se pohybovala kolem 60 %, včetně výrazné účasti žen, které mezi registrovanými voliči tvořily 45 %. Účast žen byla v menších městech často vyšší než u mužů a podle některých mohla ovlivnit volební výsledky ve prospěch umírněně islamistické strany (či spíše hnutí) zvané Aliance národních sil, vedené Mahmúdem Džibrílem al-Warfallím, který se za Kaddáfího režimu podílel na ekonomických reformách a během revoluce byl prozatímním povstaleckým premiérem. On sám ale ve volbách nekandidoval.

Extremistickým federalistům ani jiným skupinám preferujícím násilné prosazování politické agendy se nepodařilo volby výrazněji narušit. Z 1554 volebních místností se podle plánu včas neotevřelo v důsledku útoků a sabotáží jen 24 a i ty (až na dvě) byly pro voliče otevřeny během téhož dne. Tyto dvě neotevřené volební místnosti se nacházejí v malém pouštním městě Kufra, kde se místní nearabská komunita Tebu rozhodla volby bojkotovat na protest proti podle nich nanejvýš spornému vyloučení části svých členů z možnosti se voleb účastnit. Šlo o jediný lokální bojkot libyjských voleb.

Ostatní Tebu se voleb účastnili, stejně jako Berbeři, Tuaregové, Arabové a černoši, včetně obyvatel vyhnaných rebely během války z města Tawargha a žijících nyní v uprchlickém táboře. Volby nebojkotovala ani Syrta, rodiště Kaddáfího těžce poškozené během bojů s povstalci, ani Baní Walíd, sídlo kmene Warfalla a bašta zbytků Kaddáfího režimu. Je však třeba říci, že milice v Baní Walídu k volbám nepustily vládní úředníky, a tak se volilo bez státního dohledu. Volby organizovaně proběhly i v Zuwáře a Sabhá, ačkoliv poslední měsíce byly u prvního města poznamenány krvavými střety mezi Berbery a Araby a u druhého mezi Araby a pouštními Tebu.

Svým způsobem je zázrak, že v záplavě zbraní, protestů, milicí, blokád silnic nejrůznějšími ozbrojenci a za absence silných státních institucí zemřeli ve spojitosti s volbami jen dva lidé. Jedním je pracovník volební komise zasažený palbou ze země, když cestoval vrtulníkem převážejícím na východě země volební materiály. Druhým je federalista, který se snažil ve východním městě Adždábijá ukrást z volební místnosti urnu s hlasy a byl při tom místními obyvateli zastřelen. Je třeba říci, že pokud by místní obyvatelstvo volit nechtělo, tak by se volby jednoduše konat nemohly. Na východě to byly často právě zbraně místních a nikoliv policie či armády, které zahnaly extremistické federalisty snažící se hlasování překazit.

Historický úspěch znovuzrozené společnosti

Přes mezinárodní pomoc je organizovaný a relativně poklidný průběh libyjský voleb zásluhou především Libyjců samotných. V zemi působí jen dvě malé mise OSN (UNSMIL a UNMAS) pomáhající zemi postavit na nohy, ale žádné mezinárodní stabilizační síly. Lidé v Libyi volby převážně bujaře oslavovali, aniž by se často měli šanci v překotném porevolučním vývoji příliš zorientovat, koho vlastně volí. V zemi, která jako samostatný útvar vznikla teprve v roce 1951 a prožila 42 let diktatury, následovaných devíti měsíců občanské války a zahraniční intervence, se však není čemu divit. Politické strany se teprve musí etablovat, instituce vytvořit a občané o svých právech a povinnostech informovat.

Důležité je, že se z Libye dosud nestal druhý Irák nebo Afghánistán. Ropa se těží a ekonomika, státní orgány a infrastruktura se pomalu rozbíhají. Libye má před sebou dlouhou řadu těžkých výzev a problémů. Za všechny vzpomeňme aktivitu salafistů, kteří při zatím posledním incidentu 9. 7. vyhodili do vzduchu část mešity ve městě Derna, federalistů snažících se prosadit svoje autonomistické vize i za cenu ignorace názoru voličů žijících na východě Libye či některých bývalých revolucionářů bouřících se proti představě, že volby z vůle voličů vyhrál člověk spojený s bývalým režimem.

Stav lidských práv je v Libyi povážlivý, stát slabý, zbraní je na všech stranách více než dostatek a nutkání je užít k prosazení partikulárních zájmů občas příliš silné. Přesto by Libye neměla ztrácet naději. Už proto, že úspěšně zorganizované volby představují příslib pro budoucnost arabského jara v jediné arabské zemi, kde minulý rok proběhla kompletní změna společenského a politického systému. Konečné výsledky nejsou zatím známy. Stojí však za to doufat, že se 7. července Libye aspoň trochu vnitřně sjednotila a její elita, včetně ženských kandidátek, dokáže zemi vést lépe, než Kaddáfího režim.

 

Jan Kužvart

Autor je analytikem AMO

Pro dění v Libyi i jinde v regionu můžete sledovat autorův twitter.