Čeští poslanci by měli tento týden opět projednávat návrh ústavního zákona o celostátním referendu. V době, kdy řada politiků hovoří o nutnosti lidového hlasování o setrvání v EU či NATO, je důležité zamyslet se nad tím, jaké důsledky může přijetí této legislativy mít. Stále častější národní referenda se už totiž kromě toho, že často rozhodují o strategických otázkách, jako je britské členství v EU či skotská nezávislost, navíc stávají účinným nástrojem populistů. Jako typický případ může sloužit Nizozemsko.

To přijalo podobný zákon v létě loňského roku. Skupina lidí kolem populárního satirického webového portálu GeenStijl se rozhodla tuto možnost využít hned při první příležitosti a první na ráně byla více méně náhodou asociační dohoda EU-Ukrajina. V dubnovém referendu se Nizozemci jednoznačně přiklonili k odmítnutí tohoto dokumentu, rozhodnutí valné většiny z nich mohlo ale jen těžko odrážet postoj k tomuto složitému a komplexnímu textu. Část populistických stran vyzývala voliče, aby se rozhodovali podle jejich postoje k vládě nebo EU jako celku a kampaň byla ovlivněna i ruskou propagandou.

Výsledek sice není pro nizozemskou vládu závazný, ale administrativa je nucena k rozhodnutí občanů přihlédnout. A tak přestože vzájemný obchod obou zemí od letošního ledna, kdy vešla část asociační dohody provizorně v platnost, vzrostl o 4 % a premiér Rutte společně s dalšími vládními představiteli opakuje, že on sám dohodu jednoznačně podporuje, je stále reálné, že Nizozemci dlouho vyjednávanou smlouvu budou vetovat. Blíží se totiž parlamentní volby, které se budou konat v březnu 2017 a ve kterých průzkumy favorizují protiunijního Geerta Wilderse. Není tedy překvapivé, že jasně vyjádřenou vůli lidu nechce ignorovat vládní koalice a už vůbec ne opozice, jejíž pomoc nicméně bude pro schválení asociační dohody nutná.

Tento stav přitom nemusí mít fatální důsledky jen pro Ukrajince, kterým má smlouva výrazně ulehčit vstup na evropský trh. Nizozemským populistům, kteří „ne“ v referendu podporovali, slouží celá situace jako skvělá reklama. Etablované strany naopak dostává do slepé uličky a vládní koalici k tomu pod velký tlak Bruselu. Navíc ve chvíli, kdy se přeci jen začalo rodit východisko v podobě schválení deklarace členskými státy EU, která by mimo jiné potvrdila, že asociační dohoda neznamená automatické ukrajinské členství v Unii, a sloužila by tak jako jakési uklidnění pro nizozemské občany, dostala vláda další ránu – skupina aktivistů oznámila, že nasbírala již téměř 2/3 podpisů nutných k vypsání referenda o CETA – obchodní smlouvy mezi EU a Kanadou.

Je český zákon ještě nebezpečnější?

Český vládní návrh zákona má několik podobných prvků, jako ten nizozemský. Zatímco Češi potřebují ke svolání referenda posbírat 250.000 podpisů, v 17milionovém Nizozemsku je zapotřebí o 50.000 více. Aby bylo referendum v Nizozemsku platné, je zapotřebí účast minimálně 30 % voličů, u nás je nutné, aby se k jednomu, nebo druhému názoru přiklonilo minimálně 25 % voličů.

Důležité je ale soustředit se především na dva klíčové rozdíly: Zaprvé Nizozemci mají omezenější možnosti toho, o čem mohou hlasovat – například referendum o vystoupení z EU jim zákon nedovoluje, zda to umožňuje český návrh, na tom se politici zatím neshodli. Zatímco nedávno odvolaný ministr Dienstbier, který zákon předložil, to popřel, zpravodaj zákona a předseda ústavně-práního výboru Jeroným Tejc uvedl, že to možné je. Zadruhé zatímco nizozemské referendum je pouze konzultativní, české by mělo být pro vládu závazné, což znamená výrazné omezení manévrovacích tanečků, které teď můžeme v Nizozemsku sledovat. Je tedy jasné, že v českém případě by bylo referendum zneužitelné ještě snadněji.

Je tedy správným krokem legislativu v této podobě přijmout? Politici by se v první řadě neměli prostřednictvím referenda vzdávat zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Místo toho by měli v předvolebním období ke všem sporným otázkám deklarovat své jasné stanovisko a po volbách pak dělat vše proto, aby bylo naplněno. Referendum by se mělo týkat jen striktně omezeného množství otázek převážně lokálního charakteru.

 

Anna Kuznická

Autorka je spolupracovnice AMO