1. Česká republika by neměla k uprchlické krizi přistupovat reaktivně a izolacionisticky a měla by se zasazovat o taková řešení, která umožní zachování a posílení schengenského systému. Volný pohyb osob a další svobody vyplývající z členství v EU jsou jedním z největších výdobytků evropské integrace. Je v eminentním zájmu ČR přispět k tomu, aby z uprchlické krize vyšla EU silnější a lépe fungující. Politická reprezentace by neměla využívat obav společnosti ke krátkodobým vnitropolitickým ziskům. Česko je prosperující zemí, což činí krátkozraký egoismus v zahraniční politice zcela neomluvitelným. Při důrazu na ochranu schengenských hranic se musí ČR výrazněji zapojit do humanitárních aktivit v blízkovýchodních zemích, které se staly primárním útočištěm většiny uprchlíků. Zároveň je třeba si uvědomit, že cesta k udržení schengenského systému vede jedině skrze reformu unijní azylové politiky. Základním cílem ČR by mělo být sjednocení procedur a standardů ochrany v azylových řízeních v EU. Česká a evropská azylová a migrační politika musí být také v souladu s mezinárodním právem. V neposlední řadě by Česká republika měla přijmout vyšší počet uprchlíků z ohrožených oblastí a zahrnout je do státního integračního programu. Současný český příspěvek neodpovídá jejím kapacitám.

2. Vláda by se měla jasně distancovat od projevů prezidenta, které nejsou v souladu s její zahraniční politikou. Poškozování renomé ČR ze strany prezidenta se musí být vláda schopna věcně postavit. Nelze se schovávat pouze za zdůrazňování rozdílu mezi rétorikou Hradu a oficiální zahraniční politikou. Bez soustavného vysvětlování vládní pozice veřejnosti i zahraničním partnerům zůstane česká diplomacie nečitelná. Této úlohy by se měl kromě ministra zahraničních věcí zhostit také premiér. V konzultačních schůzkách ústavních činitelů je vhodné pokračovat. Diskuze je prospěšná za každých okolností. Nelze nicméně předstírat, že by díky nim bylo dosaženo konsenzu v širokém spektru zahraničněpolitických otázek.

3. Vláda by měla nastartovat národní debatu o budoucnosti Hospodářské a měnové unie a roli České republiky v ní. Rok 2016 bude v diskuzi nad dalšími etapami rozvoje HMU klíčový. V ČR zatím žádná skutečná debata o budoucnosti eurozóny neproběhla a propracovanější pozice k této otázce tedy nebyla utvořena. Hovořit by se přitom mělo nejen o hospodářských, ale i politických či geopolitických dopadech. Strategickou debatu přitom nelze redukovat pouze na otázku přijetí společné měny, ačkoli by takový proces měl vést i k vyjasňování tohoto klíčového dilematu české evropské politiky. Zároveň by se v České republice měl vést dialog o budoucnosti unijního rozpočtu po roce 2020.

4. Česká republika musí nadále rozvíjet intenzivní vztahy s Německem a zlepšit obraz ČR poškozený českým přístupem k uprchlické krizi. Zaškatulkování České republiky jako problémového a nesolidárního partnera ohrožuje rok před spolkovými volbami nejen budoucnost česko-německých vztahů, ale také možnosti české diplomacie prosazovat dlouhodobé evropské priority. Vysocí ústavní činitelé by se měli vyvarovat paušální a agresivní kritiky německých představitelů. Spolupráce se spolkovými zeměmi by se přitom měla dotýkat dlouhodobých témat (doprava či věda a výzkum) a Česká republika by neměla vstupovat do vnitroněmecké debaty o řešení uprchlické krize. Po zahájení česko-německého strategického dialogu je třeba dbát na to, aby se tento formát nestal jen formální rutinou, ale posloužil ke skutečnému rozvoji vzájemných vztahů.

5. ČR by se měla aktivněji zapojovat do transformační a rozvojové pomoci Ukrajině a být jejím věrohodným partnerem. Česká republika by měla nadále aktivně podporovat ukrajinskou občanskou společnost prosazující plnohodnotnou transformaci země. Na evropské rovině se Česká republika musí zasazovat o pokračování sankčních režimů vůči Rusku, nepominou-li důvody pro jejich zavedení. Vláda musí neustále vyvažovat škodlivou politiku prezidenta, a to včetně symbolické a rétorické roviny. Vhodným krokem by v tomto kontextu byla realizace státní návštěvy premiéra na Ukrajině, který by měl při této příležitosti jasně deklarovat český postoj.

6. ČR by měla na summitu NATO ve Varšavě plně podpořit státy východního křídla aliance. Cílem je adaptace NATO, která by adekvátně reagovala na zhoršené bezpečnostní prostředí ve východní Evropě. Je potřeba dosáhnout reálného odstrašení prostřednictvím robustní alianční přítomnosti. Ačkoli se ČR zatím nemusí cítit přímo ohrožena, jejím vitálním zájmem je zajištění nedělitelné bezpečnosti všech členů NATO. Jedině takový přístup upevní důvěru v alianční závazky a ukáže ČR jako důvěryhodného spojence.

7. Česká diplomacie má klást větší důraz na humanitární a lidskoprávní agendu ve vztahu k regionu Blízkého východu a severní Afriky. Vzhledem k  uprchlické krizi a boji s terorismem není možné tento region nadále brát na lehkou váhu. Je třeba se rozhodnout, jestli klíčovým bezpečnostním zájmům ČR slouží spíše důraz na ekonomické zisky ve vztazích s nedemokratickými režimy, nebo podpora lidských práv, transformační agenda a humanistický přístup. Je ale zjevné, že udržování vstřícných vztahů se syrským prezidentem Asadem a vývoz zbraní místním represivním režimům je v rozporu s hledáním mírového řešení konfliktů v Sýrii a Iráku.

8. Česká republika by měla restartovat vztahy s Polskem a zlepšit image Visegrádské skupiny. Česká republika by měla navázat intenzivní pracovní kontakty s novou polskou vládou. Společné jednání mezivládních delegací plánované na první polovinu roku by se mělo zabývat především tématy dopravní infrastruktury, ochrany životního prostředí nebo ochrany spotřebitele. ČR by měla s Polskem konzultovat priority jeho předsednictví ve Visegrádské skupině, neboť přímo navazuje na předsednictví české. Při této příležitosti je nezbytné Polsku vysvětlit, že další rozklížení mezi západní a východní Evropou není ve středoevropském zájmu. Druhá polovina českého předsednictví ve Visegrádské skupině se musí zaměřit na zlepšení obrazu V4 v EU, poškozeného profilací na odmítavém přístupu k relokačním kvótám. 

9. Česká republika musí s Čínou intenzivně diskutovat o jejích politických iniciativách na čele s Novou Hedvábnou cestou. Po skutečné národní strategické debatě o dlouhodobých cílech sledovaných ve vzájemných vztazích by se měla ČR zapojit do potenciálně nejprospěšnějších iniciativ. V rámci kontinuity své zahraniční politiky by měla ČR s Čínou zároveň diskutovat o lidských právech a naplňovat tento dialog konkrétními projekty v oblastech, se kterými má zkušenost, např. vzdělávání učitelů nebo přístup ke zdravotní péči. Může se v tomto směru inspirovat příkladem Nizozemska, které velmi dobře kombinuje silné ekonomické a politické vztahy spolu s prosazováním konkrétních lidských práv.

10. ČR by se měla v souladu s Cíli udržitelného rozvoje přiklonit k široce chápanému kontextu rozvoje a brát ohled na rozvojové cíle i v jiných oblastech domácí i zahraniční politiky. Příprava nové koncepce Zahraniční a rozvojové spolupráce by měla vycházet z rozvojových priorit partnerských zemí a měla by být definována ve spolupráci s jejich představiteli. V zájmu efektivity by bylo do budoucna vhodné zaměřit české úsilí na užší počet takto vybraných zemí a sektorů a zároveň postupně navyšovat celkový objem podpory tak, aby ČR dostála svým mezinárodním závazkům v této oblasti.

11. Zvýšené znepokojení veřejnosti z mezinárodněpolitického dění musí politické strany reflektovat posílením svých odborných kapacit v této oblasti. Politické elity musí být schopny odpovídat na obavy společnosti způsobem, který nepodněcuje frustraci, xenofobii a izolacionismus. Opozice by měla formulovat ucelenou zahraničněpolitickou představu, která půjde nad rámec jednotlivých vyjádření k aktuálním tématům a bude zahrnovat širší spektrum otázek. Rok před volbami do Poslanecké sněmovny je nutné začít pracovat nad kvalitními zahraničněpolitickými stranickými programy.

 

Celý text Agendy pro českou zahraniční politiku 2016 je dostupný zde.

 

Tým analytiků a spolupracovníků AMO

Text editoval Vít Dostál, ředitel Výzkumného centra AMO