Trocha statistiky na úvod

K dnešnímu dni, tj. 17. 2. 2011, zasáhly protesty Alžírsko, Bahrajn, Egypt, Jordánsko, Kuvajt, Libyi, Mauritánii, Maroko, Palestinu, Súdán, Sýrii, Tunisko, Jemen, Irák a Írán, přičemž v případě Egypta, Tuniska a patrně Bahrajnu lze hovořit v pravém slova smyslu o revoluci. Geograficky se dá mluvit o celém Blízkém východě včetně severní Afriky.  Masové protesty probíhají i v Libanonu, ale souvisejí s tamní vládní krizí a nikoliv současnou regionální dynamikou.

Režimy v Alžírsku, Bahrajnu, Egyptě, Jordánsku, Libyi, Maroku, Tunisku a Jemenu reagovaly na nepokoje dílčími nebo komplexnějšími ústupky, v Kuvajtu, Sýrii a Iráku šlo dokonce o ústupky preventivní, které režim přijal ještě dříve, než protesty zasáhly i tyto tři země. V některých zemích se podařilo potlačit protesty zcela (Súdán, Sýrie), jinde jen částečně (Alžírsko, Jemen).

Neúspěšné byly doposud protesty v Kuvajtu, Súdánu, Sýrii, Íránu, Iráku a Palestině, což ovšem s výjimkou Súdánu a Sýrie nezabránilo jejich pokračování. Nepokoje nadále pokračují i v Alžírsku, Bahrajnu, Egyptě, Tunisku, Jordánsku a Jemenu.

Kdo protestuje?

Do ulic vyšly nižší i střední třídy. Většina demonstrantů jsou mladí muži, ale není to vždy a všude pravidlem. Do protestů zapojila všechna tři hlavní etnika v oblasti - Arabové, Berbeři a Peršané. Podílejí se na nich sunnité i šíité nejrůznějších odnoží a madhabů (škol islámského práva) a v Egyptě také příslušníci koptské menšiny. Zakotvení protestů pouze na jedné sociální, věkové, geografické, etnické či náboženské bázi proto neplatí.

Oč jde?

O příčinách současného neklidu na Blízkém východě již bylo napsáno hodně, zejména pak o nezaměstnanosti, beznaději mladé generace, korupci, policejní brutalitě, absenci vize či možnosti seberealizace jedince ve společnosti. Protesty mají však mnohem širší rámec. Staly se prověrkou odolnosti režimů a schopnosti jejich vůdců vládnout a usměrňovat vývoj společnosti. Z intenzity pouličních bouří lze odvodit rozsah společenských problémů v dané zemi, stupeň vývoje společnosti a její schopnost artikulovat své požadavky (teprve příští měsíce tak ukážou, zda ze sebe Egypťané neučinili „občany“ jen na 18 dní trvání veřejného odporu proti Mubárakovu režimu). Protesty byly často první zkušeností široké veřejnosti s vyjádřením svých názorů a požadavků a pomohly redefinovat hranice toho, čeho je ještě možné demonstracemi a veřejnou kritikou dosáhnout. V neposlední řadě pak šlo o poznání svobody a její ceny.

Oč nejde?

Nedá se obecně říci, že protesty se týkají primárně financí, moci, zdrojů a jejich distribuci. Protestuje se jak v zemích chudých (Jemen), tak bohatých (Bahrajn). Volání demonstrantů po „důstojnosti“ občanů není jen prázdnou frází. Populační růst a stoupající ceny potravin jsou nepochybně jednou z důležitých příčin současného neklidu na Blízkém východě, avšak nikoliv tou hlavní. Nejde tedy o pouhé hladové bouře.

Je také dobré zdůraznit, že se nejedná o žádné „islámské revoluce“. Islamisté se protestů sice často zúčastňují, ale nevedou je. Nejedná se ani o sektářské vyřizování účtů. Protesty mají potenciál přerůst v náboženské střety zatím pouze v Bahrajnu a případně i v Sýrii. V Bahrajnu sunnitská rodina vládne většinově šíitské populaci. V Sýrii je vládnoucí rodina alawitská (alawité jsou islámská sekta mající blízko k šíitům), kdežto populace je převážně sunnitská. Nikde na  Blízkém východě se však dnes nenachází radikálně sekularizující a pozápadňující režim, jaký byl v Íránu před svržením šáha. Šáhův režim se snažil náboženství upřít místo, které ve společnosti mělo. O to větší byl následný revoluční výbuch. V případě Tuniska a Egypta něco takového platilo spíše okrajově.

Co se stane

Na nějakou dobu se zúží nabídka zájezdů. Prostředky na potlačování nepokojů se stanou opět o něco rafinovanějšími – příkladem budiž děla s horkou vodou nově použitá v Libyi. Americká zahraniční politika si připomene svoji schizofrenii a uvědomí si (aniž by byla schopna na to účinně reagovat), že demokracie u Arabů, současný Izrael a stabilita nejdou dost dobře dohromady. Íránský režim bude pokrytecky jásat nad revolucí v Egyptě a zároveň bojovat v  ulicích o své vlastní přežití. Rodina Saúdů si znovu položí bezútěšnou otázku, zda jejich režim padne za 3 nebo za 5 let. A v neposlední řadě si Evropa mlčky připomene svoji bezzubost. To, že Blízký východ bude jiný, je jisté. Je možné, že revoluce v Egyptě donutí Izrael, aby se v regionu choval „slušněji“. Jen čas ukáže, zda tomu tak skutečně bude.

 

Jan Kužvart

Autor je spolupracovníkem AMO