Čína se však multipolarismu nikdy nevzdala. Jasným vzkazem pro svět bylo roku 2003 oficiální vyhlášení čínské politiky „mírového vzestupu" později také prezentované jako politiku „mírového rozvoje," jež byl opraven kvůli negativním konotacím na Západě prvně zmíněného termínu. Peking se touto politikou zároveň stal aktivnější na mezinárodní scéně, začal se více zapojovat do regionálních organizací (regionální fórum ASEAN) a zvýšenou měrou se začal účastnit na peacekeepingových misích OSN. Se stále většími ambicemi v zahraniční politice se Čína ve větší míře angažuje v regionech, které dříve byly na pokraji jejího zájmu, kromě Afriky se stále více mluví i o Latinské Americe.
Dnes, na rozdíl od minulosti, se Čína distancuje od podpory maoistických hnutí v Latinské Americe a prioritně se zaměřuje na podporu svých ekonomických zájmů. Navíc tento region stále chápe jako „zadní dvorek" USA, které jsou co do celkového objemu zahraničního obchodu druhým největším partnerem Pekingu po EU-27 Čínský postup v Latinské Americe je díky tomuto faktu spíše střídmý, jelikož komunistická strana nechce a nemá zapotřebí riskovat dobré obchodní vztahy s USA. Výjimkou však zůstává 9 států střední Ameriky podporující režim na Tchaj-wanu (z celkových 19 na světě). Čína se skrze diplomatické úsilí a nabízení výhodných obchodních smluv snaží tyto státy přesvědčit, aby zemi, jíž Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii, neuznávaly. Úspěšná byla v roce 2007 v případě Kostariky.
Diskutovanějším tématem jsou však ekonomické vazby. Celková hodnota vzájemného obchodu mezi Čínou a Latinskou Amerikou sice dosahuje 140 miliard USD (v roce 2008), nicméně hodnota obchodu mezi USA a Latinskou Amerikou v témže roce dosáhla kolem 666 miliard USD. Spojené státy tedy v tomto regionu dominují a bude tomu tak i nadále. Čína v Latinské Americe nabízí své přímé zahraniční investice, diverzifikaci obchodu a levné dovozy, což sebou nese hospodářský růst. Nicméně i tyto zdánlivé výhody mohou v případě špatně nastavených podmínek znamenat zhoršení situace pro samotné obyvatele Latinské Ameriky. Levné dovozy textilu z Číny donutily Mexiko několikrát uvalit vyšší clo na toto zboží, podobně tomu bylo v Brazílii u některých průmyslových výrobků. Uzavírání dohod o volném obchodu Číny s jednotlivými zeměmi je tudíž problémové. I přesto se však Číně podařilo uzavřít dohody s Panamou (2003), Guatemalou a Chile (2005), Nikaraguou (2006), El Salvadorem a Hondurasem (2007) a naposledy s Peru (2009). Největším obchodním partnerem Číny v regionu zůstává už několik let Brazílie. Vzájemný obchod obou zemí dokonce předčil celkovou hodnotu obchodu Brazílie se Spojenými státy. Na druhou stranu je potřeba připomenout, že pouhých několik procent z celkových čínských přímých zahraničních investic putuje do Latinské Ameriky, a z tohoto mála většina mizí do zemí s nízkým zdaněním, jako Kajmanské ostrovy a Bermudy, za pravděpodobným účelem praní peněz. Čína z Latinské Ameriky dováží zejména zemědělské produkty a nerostné suroviny, zatímco vyváží lehké průmyslové zboží, stroje, elektroniku textil a farmaceutické produkty.
Ačkoliv se čínské investice v Latinské Americe a hlad po energiích mohou zdát nebezpečnými, musíme si uvědomit, že jsou hnány především ekonomickými, nikoli politickými důvody. Čína je dnes členem WTO a dalších mezinárodních organizací, což ji také určitým způsobem svazuje a nutí dodržovat zakotvené principy. To zaručuje čínským obchodním aktivitám určitou důvěryhodnost a pro Čínu samotnou prestižnější postavení. V celkovém ohledu ekonomická aktivita Pekingu může přinést pozvednutí regionu. Čína disponuje velkými finančními úsporami, které jí usnadňují přístup k levným bankovním úvěrům, a z toho mohou těžit i státy Latinské Ameriky. Čína může přispět svým know-how prudkého ekonomického růstu, aby Latinská Amerika dosáhla touženého uznání v mezinárodních vztazích, většího ekonomického rozvoje a vnitřní stability.
Luděk Mohr
Autor je členem Energetické pracovní skupiny AMO
