Světlé zítřky Sýrie aneb s doktorem Bašárem na věčné časy a nikdy jinak
Není žádným tajemstvím, že již přes rok syrská režimní propaganda obrací ve svých mediálních výplodech demokratické aktivisty v teroristy, porážky ve vítězství a problémy v řešení. Syrský vládce Bašár al-Asad, jako vystudovaný oftalmolog v Sýrii přezdívaný „doktor“, opakovaně veškerou vinu za současný konflikt svaluje na zahraniční síly a teroristy. Jsou chvíle, kdy se pracovníci syrské mediální mašinérie ve styku s veřejností řádně zapotí, jinde je zase třeba skutečnost trochu zdramatizovat (obdobně se ale činí i někteří opoziční aktivisté ve svých videích).
Žádná demokratická opozice kromě té, která se zúčastnila nedávných parlamentních voleb, podle režimu vlastně neexistuje, jde jen o teroristy a gangy. Hlas lidu, který se projevil prostřednictvím „demokraticky“ zvolených poslanců, dal syrskému prezidentovi takový aplaus, že by se za něj nemusel stydět ani diktátor. Problémem nového parlamentu samozřejmě není, že někdo prezidentovi tleská, ale že v něm nesedí nikdo, kdo by se mračil. Což nepřekvapí: Bašár se kdysi nechal zvolit v referendu s příslovečnou 98% podporou. Skutečnost, že nynější volby bojkotované většinou opozice včetně vlivného Muslimského bratrstva nebyly reprezentativní, naznačuje i tato karikatura.
Sýrie dokonce dostala novou ústavu. Jeden odpůrce režimu na to reagoval vtipem, že nyní budou mít prezidenta Bašára dvakrát na 7 let (nová ústava může v případě potřeby otevřít cestu dvěma novým mandátům stávajícího prezidenta), pak na dalších 14 let jeho bratra Máhera a nakonec vše završí nová dynastie Asadů. Kdyby snad o legitimitě Bašárovy vlády někdo pochyboval, bude mu do hlavy vtlučena, jak exemplárně ukazuje video, v němž bezpečnostní složky mlátí zajatce a nutí jej klanět se „bohu Bašárovi“.
Opakovaná lež se stává skutečností?
Na začátku jsem zmínil tendenci syrského režimu měnit porážky ve vítězství. Příkladem budiž dobývání některých čtvrtí města Homs vládními jednotkami. Poté, co byla po tuhých bojích opozici vyrvána čtvrť Bábu 'l-'Amr, režim pyšně vyhlásil konec povstání. To však poněkud kulhá tváří v tvář červnovému tvrzení novin al-Haját, podle nichž je 60 % Homsu nyní pod kontrolou opozice.
Pak je zde ještě zmíněné obracení problému v řešení. Syrský režim se v tomto ohledu soustavně ohání hrozbou sektářského konfliktu a proklamuje, nakolik sekulární společností je Sýrie pod vládou současného režimu. Přitom všechny elitní jednotky a velící pozice v bezpečnostním aparátu jsou složeny takřka výhradně ze sekty Alawítů, do níž patří i vládnoucí klan. Syrská kurdská populace neměla až do současného povstání nárok na občanství, které bylo režimem chápáno jako privilegium a nikoliv jako právo. Alawítští „odpadlíci“, kteří si dovolili proti režimu vystoupit, byli vlastní komunitou a režimem tvrdě perzekuováni. Ikonickým příkladem je herečka Fadwa Suleiman. Nikoliv sekulární stát, nýbrž autokracie postavená na věrnosti jedné sekty a děsu ostatních minorit ze „světa po Bašárovi“ je režimním nástrojem pro udržení moci. Do představy o sektářském konfliktu, kterou režim horlivě produkuje, aby rozštěpil opozici a zajistil si podporu vystrašených menšin, nezapadají ani křesťanští a alawítští důstojníci, kteří si připojují k opozičním jednotkám, byť je otázkou v jaké míře. Aktivní podíl protirežimích sil na sektářských střetech je sice v Sýrii přítomen, ale je dosud omezen jen na některé lokality (např. Homs). Naopak všechny velké zdokumentované masakry mají na svědomí prorežimní síly.
Režim Bašára al-Asada se obklopuje spoustou klišé, z nichž se snaží vydolovat legitimitu pro svou existenci. Jedním z nich je i bez ustání opakované tvrzení o hrozbě zahraniční intervenci. Zatímco ale NATO opakovaně a jasně více než rok uvádí, že zasahovat nehodlá, syrský režim do země přivádí bojovníky Hizbulláhu, poradce z Íránu a ruské zbraně. Občas internacionální pomoc syrskému režimu dostává poněkud bizarní podobu, jak ukazuje návštěva severokorejských důstojníků ve vojenské nemocnici v Damašku (diváka možná zarazí, proč je impozantní gelový účes na lůžko upoutaného pacienta prakticky netknutý). Pro vyváženost je však třeba dodat, že v posledních měsících roste finanční a materiální pomoc opozici ze strany některých sunnitských států a západních zemí. Do země začínají přicházet i cizí arabsko-sunnitští bojovníci.
Západní dilema
Má Západ chtít svrhnout brutální syrský režim za cenu významného podílu islamistů na moci? Co bude s menšinami? Je smrt civilistů v islámsky silněji laděných regionech Idlibu, Homsu či Hamá přijatelnou cenou za „stabilitu“ regionu? Primární zodpovědnost leží na syrské opozici. Pokud bude tak rozdělená jako doposud, není důvěryhodná pro významnější pomoc a váha boje bude dál spočívat především na jejích bedrech. Obviňovat Západ z nicnedělání je jen únik ze světa vlastních rozporů, neschopnosti a hladu po moci. Kde neexistuje ani základní národní shoda na budoucím směřování státu a společnosti, tam nemůže být zvnějšku nastolen mír. V praktické rovině v tuto chvíli před Západem a mezinárodním společenstvím neleží možnost přímého zásahu ale tři jiné úkoly: minimalizace destabilizačních efektů konfliktu na region, poskytování humanitární pomoci a připravení podkladů pro potrestání viníků probíhajících zvěrstev ze strany mezinárodního soudnictví. Až jatka skončí, bude adeptů na celu v Haagu celá řada, padni komu padni.
Jan Kužvart
Autor je analytikem AMO
Pro dění v Sýrii i jinde v regionu můžete sledovat autorův twitter.
